Kafe jsem začala pít poměrně pozdě. Pamatuju si na to dobře, bylo to ve Státech, bylo mi asi 22, bylo to překápko, který se celý den ohřívalo a já ho popíjela s vydatnou dávkou mlíka a cukru. Kvalitu jsem v tý době neřešila, vlastně ani tu chuť (jak bych taky mohla, když to bylo spíš sladký mlíko a kafe bylo cejtit hodně v pozadí), ale už tenkrát mi vonělo.

Tvrdla jsem tenkrát celý léto na Hampton Beach v New Hampshire, kde kromě motelů, jednoho hotelu a fast-foodů nebylo skoro nic. Teda, byl tam oceán a ten byl skvělej.

Léto jsem zakončila v New Yorku, kam jsem se ani netěšila, ale letělo mi odtud letadlo domů. New York byl nejvíc, zamilovala jsem se, navždy. Tam jsem objevila Starbucks a protože jsem už v tý době milovala film You’ve got mail, kde si tam Mag Ryan každý ráno kupuje kafe po cestě do svýho knihkupectví, a protože mě baví, jak Tom Hanks parádně popisuje, proč vlastně existují místa jako je Starbucks (The whole purpose of places like Starbucks is for people with no decision-making ability whatsoever to make six decisions just to buy one cup of coffee. Short, tall, light, dark, caf, decaf, low-fat, non-fat, … So people who don’t know what the hell they’re doing or who on earth they are can, for only $2.95, get not just a cup of coffee but an absolutely defining sense of self: Tall. Decaf. Cappuccino.), celých 5 dní v New Yorku jsem chodila i několikrát denně do Starbucks na kapučíno. Myslím, že nešlo ani tak o kafe, ale o ten pocit, byla jsem přeci ve Starbucks přímo v New Yorku.

Od té doby uplynulo moře času, do New Yorku jsem se pak ještě dvakrát vrátila, ale Starbucks jsem už nehledala. Kafe a já jsme k sobě víc přilnuli a myslím, že mi začalo vážně chutnat. Začal mě zajímat i původ, způsoby přípravy, pražení. Teď si vychutnám i filtrovanou kávu, ale stejně, mé srdce patří kapučínu, to si dávám nejčastěji. A ten film, ten si dávám taky pravidelně, aspoň jednou ročně:).