Neděle, kdy se moje babička začala učit vařit

Kuchařka mojí babičky

Poprvé jsem slyšela tuhle historku někdy v mých gymnaziálních letech. Můj černo-bílý pohled na svět kolem byl ještě, krom naprosto jasné vize mého budoucího pracovního a zcela nezávislého života, zlehka ovoněný feminismem. Nebudu lhát, byl to pro mě šok.

Moje babička byla moc krásná mladá dívka a pracovala jako prodavačka v malebném městečku na úpatí Lužických hor. Její maminka byla vyhlášená kuchařka a cukrářka. Její teta a strýc ji nechali vyučit na švadlenu a kuchařku. Pečovala o ně a později i o manžela a tři děti. Život smíšené česko-německé rodiny v Sudetech nebyl ani během války a ani po ní zrovna z nejjednodušších, ale to v těhle dobách nebylo žádnou výjimkou. Moje babička se ale už od malička kuchyni v době příprav jídel nejradši vyhýbala. Hlavně se nenechat přivázat v sobotu dopoledne k plotně a troubě. To bylo její heslo.

Babička se zamilovala, a protože její tatínek téhle mladé lásce nepřál, rozhodli se s mým dědou, že se rychle vezmou a budou bydlet spolu. Můj úžasný děda byl řidičem autobusu a pocházel z celkem skromných poměrů od Všechlap. A byla svatba. Pilo se a jedlo se. Samozřejmě pod taktovkou babiččiny maminky. A po sobotní svatbě přišla neděle. Na oběd byli novomanželé pozváni k rodičům nevěsty, tak kdo by se staral o vaření. Moje babička měla jasno, vařit sice neuměla, ale k čemu by to potřebovala, když si vzala muže, který tak jako tak jako řidič autobusu jí po hospodách. Děda měl ovšem taky jasno. Přece se nemusel ženit, kdyby měl dál chodit po hospodách. A tak nedělní odpoledne po svatbě strávila moje babička v kuchyni svojí maminky a alespoň teoreticky doháněla přepisováním osvědčených rodinných receptů. Můj děda byl velmi zásadový, nevařil ani vodu na kafe.

Tohle odpoledne babička začala vařit a už se téhle řehole nezbavila. Chodila do práce a na poledne odbíhala, aby uvařila čerstvé jídlo. Nandala polévku, maso a přílohu do kastrůlků. Každý kastrólek zabalila do utěrky. Příbor. Ani ešusy neměla. Kastrůlky opatrně naskládala do kožené tašky a utíkala na autobusové nádraží, kde naservírovala tenhle poklad dědovi, přímo za volantem autobusu. A pak utíkala zase domů a do práce a takhle pořád a pořád… a ještě když děda v důchodu dělal hlídače ve sklářské fabrice. Ještě tehdy, kdy děda musel trávit své poslední dny v nemocnici.

Z mojí babičky se stala vyhlášená domácí kuchařka a cukrářka. Včera jsme k ní přijeli na prázdniny. Já ze všeho nejradši listuju jejíma hnědýma deskama, kde má sbírku receptů na všechno možné, sofistikované i úplně jednoduché. Když si přičichnu, krásně voní. Napsané jsou na dodácích, na papírových pytlících i na jejich částech, na vytržených listech ze starých diářů, na stroji na průklepáku. Rozpité pero na zažloutlých papírech, většinou bez názvů. U některých malá poznámka „velmi dobré!“ u jiných „od Jarmily ze Všechlap“. Němčina se mísí s češtinou. Seznamy ingrediencí sepsaných úhlednými rukopisy i rychle načrtnuté poznámky, které už jsou těžko k rozluštění. Je to dobrodružství. Na konci desek se schovaly dva sešity a jeden z nich. Trefa do černého! Je to sešit prvních babiččiných receptů toho nedělního odpoledne po svatbě.

Láska prochází žaludkem? U nás v rodině se o tom nepochybuje.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *